Krize bydlení není jen otázkou toho, kolik stojí nový byt nebo kolik nových bytů se v Česku postaví. Pro stále více lidí je problémem nejistota, ve které žijí. Nevědí, jestli budou moci za rok ve svém bytě zůstat, zda jim pronajímatel smlouvu znovu prodlouží nebo jestli si budou moci dovolit další zvýšení nájemného.
Právě o tom byla naše debata Jak přežít krizi nájemního bydlení?, které se zúčastnili Matyáš Jakubů za Iniciativu nájemníků a nájemnic, Vojtěch Kubát, bývalý pracovník Ministerstva pro místní rozvoj, Lenka Veselá za Sdružení nájemníků ČR a Mikuláš Opletal za Platformu pro sociální bydlení.
Diskutovali jsme především o tom, jaká práva nájemníci a nájemnice mají, s jakými problémy se v praxi nejčastěji setkávají a na koho se mohou obrátit, když se dostanou do problémů.
Krátkodobé smlouvy vytvářejí nejistotu
Jedním z nejčastěji zmiňovaných problémů bylo řetězení krátkodobých nájemních smluv. Místo dlouhodobé jistoty tak lidé často podepisují smlouvu na jeden rok a po jeho uplynutí čekají, zda jim ji pronajímatel prodlouží. Ve vyloučených lokalitách se smlouvy uzavírají dokonce jen na několik měsíců. To výrazně oslabuje pozici nájemníků. Člověk sice může mít podle zákona určitá práva, ale pokud ví, že za několik měsíců nebo za rok může o bydlení přijít, často si jejich uplatnění raději rozmyslí. Typickým příkladem může být domácí mazlíček. Pronajímatel nemůže nájemci jednoduše zakázat chov zvířete v bytě. Pokud ale nájemník upozorní na protiprávní ustanovení smlouvy nebo se začne důsledně domáhat svých práv, může se dostat do velmi nepříjemné situace. Po skončení smlouvy na dobu určitou mu totiž pronajímatel nemusí nabídnout další smlouvu a může si najít jiného nájemníka. Práva tak mohou existovat na papíře, ale jejich skutečné uplatnění může být pro člověka v nejistém bydlení velmi obtížné.
Pozor také na podnájem přes agentury
Dalším tématem byly agentury, které v posledních letech působí na trhu s bydlením. Funguje to tak, že majitel svěří svůj byt agentuře, která jej následně poskytuje dalšímu člověku. Pro člověka, který v bytě skutečně bydlí, to může znamenat ještě komplikovanější situaci. Podnájemník má totiž obecně slabší právní postavení než nájemník v přímém vztahu s vlastníkem bytu. Je proto důležité vědět, jaký typ smlouvy člověk skutečně podepisuje a kdo je jeho smluvní stranou.
Kauce
Část debaty se týkala také kauce, tedy jistoty, kterou nájemník při začátku nájmu skládá pronajímateli. Problém může nastat při skončení nájmu, kdy pronajímatel odmítne kauci vrátit v plné výši a odvolává se například na údajné poškození bytu. Právě v takové chvíli je důležité mít důkazy o tom, v jakém stavu člověk byt skutečně převzal a v jakém jej předával zpět. Velmi praktickou radou proto je věnovat maximální pozornost předávacímu protokolu.
Vyfoťte si byt a do protokolu napište úplně všechno
Při převzetí bytu by si nájemníci měli projít skutečně každou místnost a zaznamenat všechny vady. Odřená podlaha, škrábanec na dveřích, poškozená skříňka, flek na zdi nebo jakákoli jiná závada se mohou později stát předmětem sporu. Ideální je vady nejen zapsat do předávacího protokolu, ale také fotograficky zdokumentovat stav bytu. Čím přesnější dokumentace při převzetí existuje, tím obtížnější je později tvrdit, že poškození vzniklo až během nájmu. Právě s předáváním bytů pomáhají nájemníkům také některé organizace. Zaznělo například, že Iniciativa nájemníků a nájemnic chodí v některých případech s lidmi přímo na předávání bytu, aby jim poskytla podporu a pomohla pohlídat jejich zájmy.
Sociální bydlení stále chybí a kontaktní místa nefungují
V Česku je jeho dostupnost stále velmi omezená a pro lidi, kteří se dostanou do bytové nouze, může být velmi obtížné najít skutečně dostupné bydlení. Obce s rozšířenou působností mají povinně zřizovat kontaktní místa pro bydlení, která mají lidem pomáhat například s řešením jejich bytové situace. Samotná existence těchto míst ale ještě neznamená, že budou skutečně dobře fungovat. Jako příklad během debaty zazněl Tábor, kde je kontaktní místo podle Vojtěcha Kubáta dostupné pouze omezenou část týdne. Pro člověka, který chodí do práce, tak může být velmi obtížné službu vůbec využít. Pokud má stát pro lidi v bytové nouzi skutečně něco změnit, nestačí službu pouze formálně zřídit. Musí také zajistit její dostatečné financování a dostupnost.
Více bytů? Ano. Samotná výstavba ale nestačí
Jedním z témat byla také samotná výstavba nových bytů. Česká republika potřebuje stavět, především ve velkých městech, kam stále míří lidé za prací, studiem a dalšími příležitostmi. Nová výstavba ale sama o sobě problém dostupného bydlení nevyřeší. Důležité totiž není pouze kolik bytů vznikne, ale také jaké bydlení v nich bude dostupné a pro koho. Vedle developerské výstavby je proto potřeba rozvíjet také obecní a družstevní bydlení a vytvářet podmínky pro dlouhodobé nájemní bydlení. Pokud budou nové byty sloužit především jako investiční komodita a lidé v nich nebudou mít možnost dlouhodobě a dostupně bydlet, samotné zvyšování počtu bytů nemusí znamenat konec bytové krize.
Co může stát změnit?
Z debaty vyplynulo několik oblastí, kde je podle diskutujících potřeba hledat systémová řešení. Patří mezi ně především omezení řetězení krátkodobých nájemních smluv, rozvoj dostupného a sociálního bydlení, podpora obecního a družstevního bydlení nebo dostatečné financování kontaktních míst pro bydlení. Zároveň ale platí, že lidé se do problémů s bydlením dostávají už dnes. A právě proto je důležité znát svá práva a vědět, kam se obrátit o pomoc.