Prezidentské volby dopadly dobře. Na Hrad se vrací důstojnost, nejmocnější oligarcha v této zemi utrpěl po minulých parlamentních volbách druhou velkou porážku a společnost rozdělená více než kdy dřív se může místo nekonečných sporů o tom, jestli je horší minulost v rozvědce nebo absolutně nemorální marketingová kampaň, konečně hádat o něčem, na čem v současnosti skutečně záleží – řešení dopadů krize na ty nejzranitelnější, další pomoc Ukrajině nebo třeba boj s ruskými dezinformacemi. Vyvstává tedy otázka, jestli to celé vůbec stálo za to. Já jsem přesvědčen, že nestálo.

Říká se, že funkce prezidenta je téměř výhradně reprezentativní (v tom případě osobně nechápu, proč by prezident měl jmenovat členy rady ČNB a tím fakticky určovat monetární politiku, ale to je téma na jindy). Skutečnou politiku státu, která ovlivňuje životy nás všech, vytváří parlament a vláda. Proto mě celkem mrzí, že podobně podrobně, jako se zkoumala minulost a kariéra tří největších kandidátů, se nezkoumají v předvolebních debatách programy kandidujících stran a koalic. Například ekonomický program koalice SPOLU byl mnohokrát experty označen za absolutně nereálný, až populistický, ale to nikomu zřejmě až tak moc nevadilo.

Tohle přesně ukazuje na to, v čem je funkce prezidenta jiná než ostatní politické funkce, a právě při těchto volbách se to projevilo zatím nejvíc. Stejně, jako tomu bylo i v minulosti, hledá i dnes společnost v politice někoho, ke komu se může na můj vkus až nezdravě upnout, koho si bude moci představit v pomyslné roli velkého vladaře dohlížejícího na to, aby se nám poddaným nic špatného už nikdy nestalo. A dává to smysl – Česko je jedna z nejvíce ateistických zemí světa, monarchu už (naštěstí) také nemáme a po deseti letech s Milošem Zemanem jsme byli pochopitelně hladoví po přesně takovém druhu osobnosti, jako je Petr Pavel (akorát voličská jádra hnutí ANO nebo SPD si místo nového prezidenta našli Babiše a Okamuru).

Touto úvahou lze částečně vysvětlit i samotné výsledky voleb. Petr Pavel i Danuše Nerudová jsou oba velmi liberální kandidáti. Prakticky se plně shodují ve svém postoji k progresivním společenským otázkám či ve svém případném přístupu k vládě z pozice prezidenta. Přesto se však výrazně větší část vládních voličů přiklonila ke generálu Pavlovi – Danuše Nerudová totiž ani v nejmenším nepůsobí jako zmiňovaný velký vladař. Této myšlence nahrává i fakt, že Andrej Babiš ve druhém kole prohrál o výrazně více, než o kolik (v součtu s SPD) prohrál v parlamentních volbách. Babiš před druhým kolem působil všelijak, jenom ne jako někdo, kdo by dokázal „panovat“ alespoň trochu příčetně. A to se alespoň z části muselo podepsat na jeho výrazné prohře. V očích voličů, kteří by ho proti Petru Pavlovi dříve zajisté podpořili, ztratil svůj obraz alespoň trochu schopného leadera.

Jak jsem již naznačil, takovéto ať už vědomé nebo nevědomé upínání se na představitele státu mi nepřijde dobré. Politici se mají kontrolovat a kritizovat, ne obdivovat. I proto jsem v prvním kole volil Danuši Nerudovou. Na rozdíl od Petra Pavla nestavěla kampaň na projevech lví síly a přehnaně autoritativních sloganech, ale na myšlence vzájemné sounáležitosti a rovnosti.

Jestli nám tyhle volby o naší společnosti něco řekly, tak určitě to, že úřad prezidenta není ani zdaleka jen o zahraniční reprezentaci České republiky nebo o pár pravidelných projevech v televizi, ale má na společnost hluboký vliv. Přál bych si, aby se naše společnost jednou dostala do stavu, ve kterém ji nedokážou takto dramaticky rozdělit dva důchodci s komunistickou minulostí, kteří se rozhodli, že chtějí kandidovat na prezidenta. K tomu bude ale třeba, abychom se odnaučili hledat vnitřní jistoty u politiků a naučili se je hledat mezi sebou. A jakmile se toto stane, tak pak už bude na pováženou, jestli je něco jako úřad prezidenta stále zapotřebí.

David Chudožilov, člen Mladého Pirátstva