Na politické scéně začíná být cítit, že politické strany se už připravují na volby do Poslanecké sněmovny, které by měly být v roce 2025. Premiér Fiala začíná na sociálních sítích používat grafiku bez loga ODS, aby stranu trochu chránil před všeobecnou nespokojeností s jeho osobou, KDU-ČSL poslední dobou vydává mimořádně tvrdá prohlášení v rámci svých kulturních válek a SOCDEM zahájila tvrdou negativní kampaň proti premiérovi, a potažmo celé vládě. Když se ale podíváme, jaká další témata SOCDEM v nové kampani akcentuje, vidíme bohužel jen opět klasickou (pro Česko typickou) snahu levice cílit primárně na stále stejnou skupinu voličů – na seniory. A to i přesto, že aktuální krize a chyby vlády ponechaly i mnoho mladších lidí na holičkách. Co mě ale udivuje ještě více, je, že do nejužšího centra pozornosti levice se nedostávají ani lidé, kteří pracují za minimální mzdu v naprosto otřesných pracovních podmínkách.

Výborně jsou místa, kde panují tyto otřesné pracovní podmínky, popsána v knize Saši Uhlové Hrdinové kapitalistické práce. Pracovní doba nemá konce, neplacené přesčasy jsou na denním pořádku, vedení nejeví jakýkoliv zájem o zlepšení pracovních podmínek a bez veliké nadsázky se občas chová jako novodobá otrokářská společnost. S lidmi, kteří v těchto podmínkách pracují, se každý z nás setkává denně, aniž by si to uvědomoval. Skládají nám v obchodech zboží do regálů, umývají nám podlahy nebo nám třídí odpad.

Tito lidé by se měli z principu nacházet v centru pozornosti levice. Bohužel, i ta je ignoruje. Jistě, zmínky o minimální mzdě nebo odborech se v programových bodech SOCDEM nebo KSČM (která se zase místo skutečné levicové politiky vyžívá v adorování Ruska) určitě objevují. Nevidím od nich ale opravdovou snahu, aby se o těchto problémech začalo diskutovat a aby se začaly řešit. To má bohužel jeden dobrý důvod: tito lidé nechodí k volbám. Politika je nezajímá. Mají svých problémů až příliš a po dvanáctihodinové směně už na ní jen těžko najdou energii. Pro levicové strany je tak krátkodobě atraktivnější slibovat zvyšování důchodů nebo výstup z NATO či EU.

Přitom skutečných témat, která by v Česku mohla levice řešit, je víc než dost. Inspektoráty práce jsou naprosto nefunkční, mimo jiné i kvůli korupci inspektorů, kteří občas dávají zaměstnavatelům vědět, kdy přijdou na kontrolu. Kvalitní odbory jsou na nízkoplatových pracovištích vzácnost. Tento neutěšený stav ale není důsledkem ničeho jiného, než opakovaného selhávání minulých vlád. V těch SOCDEM často seděla, s výjimkou Babišovy vlády dokonce vždy jako nejsilnější strana.

Pro zlepšení je třeba, aby se situace ujala středolevicová nebo levicová strana, která odmítne spolupráci s populisty, zařadí se mezi strany s prozápadním směřováním a bude dělat opravdu kvalitní sociální politiku. To se přirozeně pojí s pozitivním programem založeným na skutečné vizi, nejen na snaze zhoupnout se na aktuální vlně nenávisti vůči vládě. Důležité je zejména odmítnutí spolupráce s hnutím ANO – levicová strana spolupracující s oligarchou a multimiliardářem si může jen těžko stát pevně za svými idejemi (Andrej Babiš už také každopádně ukázal, že spolupráce s ním se nikomu nemůže vyplatit – markentingová mašinérie hnutí ANO si všechny potenciální úspěchy přivlastní).

SOCDEM výše zmíněná kritéria očividně nesplňuje. S novým vedením zřejmě přišlo změn mnoho. Ty největší problémy, kvůli kterým bylo pro Andreje Babiše velmi jednoduché svým populismem dostat SOCDEM mimo Poslaneckou sněmovnu, však stále setrvávají. Jestli chtějí být levicové strany znovu v Česku úspěšné, musí pochopit, že nemohou dělat politiku pro hlasy seniorů nebo lidí náchylných k dezinformacím. Musí oslovit ty, kteří dnes volit nechodí. Tím pomohou jak sobě, tak hlavně těm nejzranitelnějším z nás.